Žraloci
19. června 2009 v 21:18
Žraloci
Žraloci jsou velmi dobře přizpůsobeni pohybu ve vodě. Mají torpédovité, někdy až hadovitě protáhlé tělo. Jejich prsní ploutve nejsou spojeny s osní kostrou, která je chrupavčitá, nicméně vyskytují se na ní známky kostnatění.
Kůže je kryta plakoidními šupinami krytými sklovinou, které způsobují velkou drsnost kůže žraloků. Žaberní štěrbiny jsou po stranách těla, přičemž proudění vody přes ně zajišťuje pouze žralokův pohyb vpřed (voda při tomto pohybu proniká ústy do ústní dutiny a žáberními štěrbinami zase ven. To vede k tomu, že zamotá-li se žralok do sítě, vcelku rychle se udusí. Po první žaberní štěrbině zůstal menší otvor zvaný spirákulum. U některých rychle plovoucích druhů je redukováno, nebo zcela mizí. Naopak u druhů, které se zdržují u dna je výrazně větší a okysličuje krev pro oko a mozek. U rejnoků přivádí vodu k žábrám, když leží zahrabaní do písku.
Žraločí čelisti mají ve zvířecím světě zcela výjimečné vlastnosti. Pravěcí žraloci měli horní čelist pevně spojenou s lebkou a museli se tedy spokojit s poměrně malou kořistí. Během vývoje se však tlama posunula pod hlavu, horní čelist se uvolnila z lebečního spojení a stala se pohyblivou. Tím pádem mohou dnešní žraloci pozřít značně objemnou kořist nebo z ní vytrhávat velké kusy masa. Čelisti jsou ovládány nepředstavitelně výkonnými svaly. Síla stisku čelistí naměřená u žraloka dlouhého tři metry činila 3 tuny na 1 cm2 (síla stisku lidské čelisti je u sedmdesátikilového člověka asi 220 kilogramů na 1 cm2). Ostré, zpravidla trojúhelníkové zuby kožního původu jsou zasazeny v pevné vazivové tkáni a uspořádány v několika řadách, z nichž funkční je ovšem jen ta první. Žraločí zuby mají neomezenou schopnost regenerace. Po opotřebení nebo poškození se zuby ohnou dopředu a vypadnou, přičemž na řadu přijde řada druhá. Počet řad není konečný, další stále dorůstají. Rychlost obnovy zubů se liší podle druhu, může trvat 8 - 10 dní, ale také několik měsíců. Zuby ve spodní čelisti slouží k přidržení kořisti, zatímco zuby v čelisti horní k řezání (to je způsobeno prudkým házením hlavy do stran při útoku).
Trávicí soustava je poměrně krátká, na ústní dutinu navazuje hltan, po něm následuje krátký jícen, žaludek a tenké střevo a nakonec tlusté střevo s tzv. spirální řasou a kloaka. Na tuto osu jsou napojena velká játra s vysokým obsahem jaterního tuku a vylučovací ústrojí s prvoledvinami.
Žraloci jsou gonochoristé s vnitřním oplozením. Jsou vejcorodí, vejcoživorodí nebo živorodí, přičemž u druhé skupiny může docházet k nitroděložnímu kanibalismu. Vajíčka jsou hranatá a veliká, u některých druhů přes 20 cm.
Struna hřbetní začíná být zaškrcována obratly (ale stále je souvislá). Žraloci mají v těle zvláštní látku skvalen. Slouží k nadlehčování těla a lepšímu pohybu ve vodě.
Žralok má k dispozici smyslové orgány, z nichž některé jsou v říši zvířat naprosto ojedinělé (postranní čára, Lorenziniho ampule).
Sluch
Dosah žraločího sluchu je několik tisíc metrů. Pokusy prokázaly, že žraloci sluchem zachycují i velice nízké frekvence, které člověk neslyší, a zdroje těchto nízkých frekvencí je dokonce přitahují.
Dosah žraločího sluchu je několik tisíc metrů. Pokusy prokázaly, že žraloci sluchem zachycují i velice nízké frekvence, které člověk neslyší, a zdroje těchto nízkých frekvencí je dokonce přitahují.
Čich
V pořadí citlivosti žraločích smyslových orgánů stojí čich s dosahem několika set metrů hned na druhém místě za sluchem. Žraloci jsou schopni ucítit jeden díl krve v několika milionech částic vody. Kromě pachu krve reagují i na pach sekretu vydávaného vyplašenými rybami.
V pořadí citlivosti žraločích smyslových orgánů stojí čich s dosahem několika set metrů hned na druhém místě za sluchem. Žraloci jsou schopni ucítit jeden díl krve v několika milionech částic vody. Kromě pachu krve reagují i na pach sekretu vydávaného vyplašenými rybami.
Postranní čára
Postranní čára funguje na způsob detektoru změny polohy tím, že registruje sebemenší záchvěv vodního proudu a tedy i vibrace, které z něho pramení. Kromě toho má navíc rozhodující roli v udržování rovnováhy. Často je srovnávána se sonarem.
Jedná se o kanálek probíhající pod kůží téměř po celé délce obou stran trupu, který je s kožním povrchem spojen pomocí dalších menších kanálků. Další podobné kanálky jsou také umístěny na hlavě, kde obkružují oči a sledují okraj čelistí. Uvnitř kanálků jsou smyslové buňky zvané neuromasty, které registrují tlaky, jež se na ně přenášejí z tekutiny (tzv. lymfy), v níž se vznášejí. Takto získané informace jsou pak předávány do mozku.
Jedná se o kanálek probíhající pod kůží téměř po celé délce obou stran trupu, který je s kožním povrchem spojen pomocí dalších menších kanálků. Další podobné kanálky jsou také umístěny na hlavě, kde obkružují oči a sledují okraj čelistí. Uvnitř kanálků jsou smyslové buňky zvané neuromasty, které registrují tlaky, jež se na ně přenášejí z tekutiny (tzv. lymfy), v níž se vznášejí. Takto získané informace jsou pak předávány do mozku.
Smyslové dutiny
Smyslové dutiny jsou rozděleny po celé délce těla od hlavy až ke kořenu ocasu. Častěji je nacházíme u žraloků z hlubokých moří. Vznikají vzájemným překrytím dvou přilehlých, od ostatních odlišných šupin. Uvnitř každé takto vzniklé dutinky je bradavka a jedna velká senzitivní buňka (tzv. volný neuromast). Toto uspořádání je naprosto totožné s buňkami, které u člověka a ostatních živočichů vytvářejí na jazyku orgány chuti. Pokusy dokázaly, že jsou tyto struktury citlivé na chemické podněty, což podporuje domněnku, že se skutečně o tyto orgány jedná. Detekční vzdálenost smyslových dutin je stejně jako u postranní čáry řádově 100 - 200 metrů.
Smyslové dutiny jsou rozděleny po celé délce těla od hlavy až ke kořenu ocasu. Častěji je nacházíme u žraloků z hlubokých moří. Vznikají vzájemným překrytím dvou přilehlých, od ostatních odlišných šupin. Uvnitř každé takto vzniklé dutinky je bradavka a jedna velká senzitivní buňka (tzv. volný neuromast). Toto uspořádání je naprosto totožné s buňkami, které u člověka a ostatních živočichů vytvářejí na jazyku orgány chuti. Pokusy dokázaly, že jsou tyto struktury citlivé na chemické podněty, což podporuje domněnku, že se skutečně o tyto orgány jedná. Detekční vzdálenost smyslových dutin je stejně jako u postranní čáry řádově 100 - 200 metrů.
Zrak
Oko žraloka se podobá oku obratlovců, ale je velmi dobře přizpůsobeno mořskému prostředí. Sítnice obsahuje velký počet tyčinek (vidění v šeru) a menší počet čípků (ostrost a vnímání barev). Zornička se může otvírat i zavírat velmi rychle podle intenzity světla a kvůli minimálnímu osvětlení v podmořském prostředí má oko i tapetum lucidum (vrstva buněk za sítnicí schopných odrážet nazpět světlo, které už jednou sítnicí prostoupilo) vlastní nočním dravcům. Žraloci vidí na kratší vzdálenost i nad vodní hladinou, zejména žralok bílý je znám vystrkováním hlavy nad vodu. Některé druhy žraloků mají zvláštní druh víčka tzv. mžurku, což je membrána, která jim zejména při útoku přepadává jako ochrana přes oko. Jiné druhy žraloků mžurku nemají, ale často dřív než zaútočí stočí oči dozadu, aby si je chránili.
Lorenziniho ampule a větvení postranní čáry
Zrakový systém žraloka bílého vykazuje některé odchylky od ostatních druhů. Má výborně adaptované oko pro dobré vidění za dne a dokonalé rozlišování barev, zato je méně specializované na noční vidění, což odpovídá tomu, že je denním dravcem.
Lorenziniho ampule
Lorenziniho ampule, které jsou umístěny pod rypcem žraloka, jsou detektory teplotních a vibračních změn a zaznamenávají také změny slanosti, kontaktního tlaku i zcela nepatrné změny elektrického pole. Nesčetné pokusy dokázaly, že i ve zcela kalné vodě dokáží žraloci lokalizovat svou kořist, a to i tehdy je-li třeba nehybná nebo dokonce zahrabaná v písku (všichni živočichové včetně člověka vytváří slabé elektromagnetické pole). Tento orgán také velmi pravděpodobně nahrazuje zrak, když má žralok při útoku zakryto oko mžurkou nebo ho pootočí dozadu.
Lorenziniho ampule, které jsou umístěny pod rypcem žraloka, jsou detektory teplotních a vibračních změn a zaznamenávají také změny slanosti, kontaktního tlaku i zcela nepatrné změny elektrického pole. Nesčetné pokusy dokázaly, že i ve zcela kalné vodě dokáží žraloci lokalizovat svou kořist, a to i tehdy je-li třeba nehybná nebo dokonce zahrabaná v písku (všichni živočichové včetně člověka vytváří slabé elektromagnetické pole). Tento orgán také velmi pravděpodobně nahrazuje zrak, když má žralok při útoku zakryto oko mžurkou nebo ho pootočí dozadu.
Potrava
Jsou to dravci (s výjimkou několika planktonožravých druhů), největší podíl jejich stravy je tvořen rybami. Loví však v podstatě všechny mořské živočichy a i mořské ptáky a ploutvonožce. Je přirozeně známo i mnoho případů útoků na člověka, přičemž většina dobrozdání vychází z toho, že se nejednalo o útok na člověka jako takový ale o záměnu s jinými objekty, na které žralok jinak útočí (tuleň atd.) Nutno ovšem dodat, že žralok (na rozdíl třeba od kosatky) netrpí žádnými skrupulemi a člověka sežere i poté, co zjistí, že to tuleň není.
Význam
Krom systematického hubení založeném na tom, že žraloci jsou nenáviděný, člověku nebezpečný predátor, mohou být loveni pro potravu (maso mnohých je jedlé, nutričně velmi výživná jsou játra). Žraločí ploutve jsou v některých zemích považovány za vyhlášenou pochoutku; poptávka po ní nadále roste, čímž se významně zvyšuje ohrožení žraloků. Číňané z ploutví mj. vyrábí i lepidlo.






Můžete zde pozorovat chování žraloků, nemusí být zvuk.
Žralok bílý
19. června 2009 v 21:18
Žralok bílý(Carcharodon carcharias)
Žralok bílý nebo-li žralok lidožravý, je pro mnohé lidi ztělesněním hrozby oceánů. Je zcela přizpůsoben pro svůj život v moři. Jeho smrtící čelisti a silné tělo ve tvaru torpéda předznamenávají, že ostatní obyvatelé moří a oceánů musí mít z něj respekt. Žralok bílý je v mořských vodách hlavním predátorem. Kromě jeho silných a ostrých zubů, které jsou umístěny ve více řadách, je jeho tělo tvořeno z 85% svalovinou. Tu potřebuje právě pro jeho rychlý a mrštný pohyb. Kromě člověka, nemá Žralok bílý žádného přirozeného protivníka. Zároveň tělo neobsahuje ani jednu kost, celé tělo je tvořeno chrupavkou. Žraloci patří mezi paryby a ty všechny mají tělo tvořeno právě jen chrupavkou. Šikovně uzpůsobený oběhový systém umožňuje žralokům udržovat teplotu těla o 10 až 15°C vyšší, než je okolní teplota vody. Tato skutečnost má velký význam při honbě za potravou, protože žralok je tím aktivnější než jeho kořist, a tím i rychlejší a snadněji proto svou kořist dostihne. Chvilkově dokáže vyvinout rychlost až 55 km/hod. Hnacím motorem toho všeho je zadní ploutev, ta slouží právě k vyvinutí pohybu. Hřbetní ploutev slouží především k vyrovnávání pohybů, způsobených pohybem ocasní ploutve.Žraloci bílý paří mezi ohrožené druhy. Většinou svého života žijí samotářsky. Žralok dosahuje délky až 6,4m. V dospělosti může vážit až 2tuny. Délka březosti žraloků je okolo 1 roku. Počet mláďat je od 7 do 10. Interval mezi jednotlivými vrhy je okolo 2 - 2,5 roků. Délka života je okolo 25 let. Hlavní potrava žraloka je tvořena rypouchy, lachtany, velké ryby a delfíny. Žraloci zachytí pohyb potenciální potravy až na vzdálenost 4 km.
Zajímavosti:V současnosti neexistují žádné studie o tom, kolik potravy spotřebuje žralok bílý za den. Je ale známé, že její množství závisí na teplotě vody a na tom, kolik vhodné kořisti má zrovna žralok na dosah. Pro lovícího žraloka je životně důležitý mimořádně jemný čich, nejcitlivější z jeho smyslů. Čichem dovede vystopovat potravu na velkou dálku. Tisíce drobných jamek, kterými je poseta špice jeho čenichu, představují důležitý smyslový orgán. Svým mimořádně výkonným čichem dovede žralok vystopovat i nepatrné množství krve (1 kapka v 4,6 milionech l vody).
Poslední výzkumy ukazují, že přední část i s boky na hlavě je pokryta čidly schopnými vnímat velmi slabé elektrické pole. Touto vlastností se řadí mezi dokonalé výtvory evoluce. S velkou pravděpodobností přávě typ elektrického pole velmi spolehlivě vyhodnotí a podle určitého vzorce rozhodne o napadení jiného tvora. Ikdyž je to dokonalý stroj na zajištění své potravy, dokáže se velmi dobře spřátelit s potápěči. Nechá se hladit apod. Ale pozor, jsou to naprosto ojedinělé případy za dodržení nejpřísnějčích pravidel bezpečnosti. Potápěč je totiž oblečen do tzv. železné košile včetně nohavic a včetně rukavic z ocelových oček. Právě tento oděv je ovšem tzv. Faradayova klec, která člověka dokonale odstíní a ten navenek potom nevyzařuje naprosto žádné elektrické pole! Toto je ovšem doposud před sběrem kvalitativních a kvantitativních dat potřebných pro vytvoření hypotézy o tomto chování žraloka bílého.
Patří mezi zranitelné druhy.



Žralok obrovský
19. června 2009 v 21:18
Žralok obrovský
též žralok velrybí či nosozubec obrovský, je největší žijící zástupce žraloků. Obvykle dosahuje velikosti kolem osmi metrů, ale v mimořádných případech až 17 metrů. Není však člověku nebezpečný, živí se planktonem a malými rybami. Vyskytuje se v tropických oblastech všech tří oceánů.
Tato největší paryba na světě má charakteristické zbarvení - světlé skvrny a pruhy na tmavém pozadí. Její kůže může být tlustá až 10 cm. Relativně velkou tlamu má umístěnou na čelní straně hlavy, napříč může mít až 2 metry a vejde se do ní až 5 lidí. Zuby jsou malé a vzadu v ústní dutiněmá na vnitřní straně výrůstky vytvářející jakési "síto", v němž filtruje mořskou vodu.
Žralok obrovský je největším soudobým žralokem. Udává se, že může dorůstat až 20 m, zatím největší změřený exemplář měřil 13,7 m. Na rozdíl od ostatních žraloků není nijak zvlášť dobrý plavec, obvykle se pohybuje rychlostí okolo 5 km/h, takže je asi nejpomalejší.
Se svými 15 000 maličkými zuby, je však lidem neškodný, neboť se živí jen planktomen, malými rybami a olihněmi.
Potravu získává dvěma způsoby:
- Pluje s otevřenou tlamou a voda jí proudí pusou sama.
- Sám nasává vodu. Voda se filtruje přes síťovinu, která je umístěna na žábrách , a na ní zůstává plankton, který spolkne. Často se drží poblíž hladiny, kde je nejvíce potravy. Žije samotářsky, ale při velkém výskytu planktonu může žít pospolu i 100 jedinců. Podle Červeného seznamu IUCN je zařazen mezi ohrožené druhy . Pro potápěče je velice atraktivní. Migruje, ale většinou se vždy vrací na stejné místo. Často jej doprovází další druhy ryb.
Je živorodý. V jednom vrhu samice rodí i 300 mláďat o délce okolo 0,5 m. Což je velmi zajímavé.




Další druhy žraloků
19. června 2009 v 21:18
Žralok velkoústý(Megachasma pelagios)
Žralok velkoústý je jedním z nejneobyčejnějších žraloků na světě. Byl objevený v roce 1976. Nikdo dříve neměl tušení o tomto až 5 metrů dlouhém a 680 kg vážícím žralokovi. Od roku 1976 bylo uloveno 5 jedinců a jeden dokonce živý na pobřeží Kalifornie v roce 1990. Vědci dali tomuto žralokovi radiovysílač, který umožňoval sledovat jeho pohyb. Nejčastěji se pohybuje v hloubkách 135 - 150 m pod hladinou. Živí se krunýřovkami, drobnými plovoucími korýši. Po západu slunce vystupuje z hloubky asi do 12 m, kam se na noc stěhuje i jeho potrava.Vyskytuje se jen v Tichém oceánu.


Žralok cookeův(Echinorhinus cookei)
Kůži jeho těla pokrývají trny. Má krátké a zavalité tělo, jeho hlava je lehce zploštělá. Chybí mu řitní ploutev. Tělo má šedavě hnědé, okolo tlamy a na spodní straně rypce bílé. Je neškodný pro člověka a živí se krabi, hlavonožci a menšími rybami. Samice dozrávají kolem 3 roků života. Délka mláďat je kolem 45 cm, samice v době březosti dosahují délky 2,5 - 3 metrů.
Mohou dorůstat délky 4 metrů. Je to vejcorodý druh žraloka, který v jednom vrhu přivádí na svět až 24 mláďat.


Žralok ostnatý(Oxynotus centrina)-Světloun
Je nebezpěčný ostrými zuby a ostny na hřbetních ploutvých, které obsahují jedovatou látku s paralyzujicími účinky. Živí se rybami, bezobratlími živočichy a vším co žije u dna moře. Jeho maximální velikost je 1,5 metru. Jeho tělo je velice krátké, ale silné. Jeho drsní kůže má trojúhelníkovitý průřez. Ústa a hlava jsou malé, oči jsou velké a bez víček. Je to živorodý druh žraloka a mláďata se rodí v dubnu.

Žralok límcový(Chlamydoselachus anguineus)
Žralok límcový nebo-li šedý, je primitivní hlubokomořský druh žraloka. Má jednu žábrovou štěrbinu se zřaseným okrajem okrajem, malou hřbetní ploutev a velkou řitní ploutev. Živí se měkkými živočichy, například krakaticemi nebo rybami. Podobá se dávno vyhynulým druhům, v současnosti již nemá příbuzné. Je jediným zástupcem čeledi štíhlounovitých (Chlamydoselachidae).
Dosahuje délky 2 metrů. Rozmnožuje se vejcoživorodostí. Vyskytuje se v místech otevřeného moře a oceánech hlavně ve východním Atlantiku, jihozápadní části Indického oceánu a západním a východním Tichém oceánu.



Různozubec portjacksonský


Žralůček okatý


Žralok vouskatý


Žralok šotek

Žralok mako


Žralok liščí

Kytarovec jemenský


Žralok dogovitý a kobercový
19. června 2009 v 21:17
Žralok dogovitý(Heterodonthus portusjacksoni)
Žralok dogovitý(nebo také různozubec portjacksonský) dorůstá do velikosti 1,5 metru. Živí se plži, kraby, sumýši. Jeho domovem jsou mělčiny a skalní útesy jižní Austrálie. Na každé hřbetní ploutvi má jedovatý osten. Horní čelist má spojenou s mozkovnou a nemůže tedy ukusovat velká sousta jako jiní žraloci.


Žralok kobercový(Orectolobus maculatus)
Žralok kobercový, nazýván také wobegong skvrnitý podle australského domorodého názvu. Typickým je pro něj skvrnité zbarvení, hmatové a čichové výrůstky kolem úst a dlouhé zuby. Není agresivní, přes den odpočívá a za potravou se vydává až večer. Dorůstá maximálně do 3 metrů. Obývá klidné vody okolí jižní Austrálie.


Žralok písečný a bělocípý
19. června 2009 v 21:17
Žralok písečný(Carcharias taurus)
Žralok písečný je jeden z nejobávanějších mořských dravců, rád se zdržuje u vraků lodí, kde ohrožuje potápěče. Útočí pouze, když je vyprovokován. Hlavní potravou písečného žraloka jsou ryby, rejnoci a hlavonožci. Při plavání má otevřenou tlamu s dlouhými a ostrými zuby a působí tak děsivým dojmem. Dorůstá do 3,2 m a vyskytuje se v mělkých vodách (do hloubky 200 metrů) Atlantského oceánu a Středozemního Moře. Samice rodí 2 mláďata ročně, z každého vaječníku přežije jen jedno nejsilnější embrio, které požírá ostatní embria.



Žralok bělocípý(Triaenodon obesus)
Žralok bělocípý nebo-li lagunový žije poblíž dna mezi korálovými útesy v tropických pobřežních vodách Tichého a Indického oceánu. Během dne se zdržuje v úkrytech v jeskynních a skulinách, za potravou vyráží v noci. Živí se menšími rybami a živočichy žijícími u dna (kraby, chobotnice, humři). Samice rodí po 5 měsících gravidity 2 až 3 mláďata o velikosti přibližně 60 cm, která jsou od narození zcela samostatná.Dorůstá do velikosti 2,5 m o váze až 28 kg.



Kosatka Keiko
20. února 2009 v 23:15
Keiko
Kosatka jménem Keiko se stala zásluhou filmu Zachraňte Willyho populární po celém světě koncem sedmdesátých let. Do zajetí se dostala u Islandu v roce 1979 jako dvouletá. Pak byl prodána do akvaparku v Kanady, dostala se do zábavního parku v Mexico City a poté se zotavovala v Oregonu.
Na Island byla Keiko znovu přepravena v září 1998, aby se vrátila do vod, odkud kdysi přišla. Od počátku se však jednalo o sporný záměr. Byla držena v zálivu zatím bez možnosti volného pohybu. Postupně stále méně lidí věřilo, že kosatku, která žila tak dlouho v zajetí, lze navrátit do jejího přírodního prostředí. Sponzoři se z tohoto projektu stáhli a členy původního týmu nahradili jiní lidé.
V létě roku 2002 - po dvaceti letech života v zajetí - byla konečně vypuštěna u Islandu na svobodu. Připravit dnes 27letou Keiko na život ve volné přírodě trvalo 4 roky a stálo miliony dolarů. Jenže, po šesti týdnech svobody Keiko připlavala do Norska - zjevně ve snaze opětovně navázat kontakt s lidmi - a usadila se ve Skaalvikfjordu. Do norského hlavního města Oslo je to do zátoky Halsa asi čtyři sta kilometrů. Bylo jasné, že i nadále dává přednost společnosti lidí, a tak naděje, že se snad vůbec někdy přizpůsobí životu mezi divokými kosatkami, byly nevalné. Je dost paradoxní, že ze všech možných míst světa si Keikó vybrala právě zemi, která dnes - jako vůbec jediná - nadále povoluje komerční lov velryb. 15. prosinec 2003 však veškerý optimismus definitivně zhatil. Filmová hrdinka se druhé zimy v norském domově kvůli zápalu plic nedožila.
Na Island byla Keiko znovu přepravena v září 1998, aby se vrátila do vod, odkud kdysi přišla. Od počátku se však jednalo o sporný záměr. Byla držena v zálivu zatím bez možnosti volného pohybu. Postupně stále méně lidí věřilo, že kosatku, která žila tak dlouho v zajetí, lze navrátit do jejího přírodního prostředí. Sponzoři se z tohoto projektu stáhli a členy původního týmu nahradili jiní lidé.
V létě roku 2002 - po dvaceti letech života v zajetí - byla konečně vypuštěna u Islandu na svobodu. Připravit dnes 27letou Keiko na život ve volné přírodě trvalo 4 roky a stálo miliony dolarů. Jenže, po šesti týdnech svobody Keiko připlavala do Norska - zjevně ve snaze opětovně navázat kontakt s lidmi - a usadila se ve Skaalvikfjordu. Do norského hlavního města Oslo je to do zátoky Halsa asi čtyři sta kilometrů. Bylo jasné, že i nadále dává přednost společnosti lidí, a tak naděje, že se snad vůbec někdy přizpůsobí životu mezi divokými kosatkami, byly nevalné. Je dost paradoxní, že ze všech možných míst světa si Keikó vybrala právě zemi, která dnes - jako vůbec jediná - nadále povoluje komerční lov velryb. 15. prosinec 2003 však veškerý optimismus definitivně zhatil. Filmová hrdinka se druhé zimy v norském domově kvůli zápalu plic nedožila.








Kosatka černá
20. února 2009 v 23:15
Kosatka černá(Pseudoorca crassindens)
Kosatka černá je jedním žijícím zástupcem rodu Pseudoorca. Je menší a méně známá než kosatka dravá, které se trochu podobá, a od níž se odlišuje i tím, že se její výskyt soustředí zejména do tropických a subtropických oblastí (preference kosatky dravé je přesně opačná). Má jednolitou tmavě šedou až černou barvu, dorůstá délky až 6 m a může vážit až 1,5 tuny. Je skvělý plavec a obvykle se sdružuje ve skupinách po 10-50 jedincích. Živí se mořskými rybami.

Různé další druhy
20. února 2009 v 23:14
Delfín drsnozubý(Steno bredanensis)
Tento druh delfína je meně znamý, nachází se v tropických vodách na celém světě. Žádný jiný delfín než delfín dlouholebý nemá tak velkou variabilitu velikostních poměrů těla, barvy a kresby.
Delfín dlouholebý má v každé polovině horní a dolní čelisti 45-65 ostrých zubů. Zbarvení je černé nebo tmavě šedé a postupně k dolní části těla bledne, spodina je světlá nebo bílá, okraje očí a pysků jsou černé, ale celkem je zbarvení velmi proměnlivé. Pro potravu se potápí poměrně hluboko a chytá ryby a hlavonožce. Tvoří masivně shloučená stáda stovek až tisíců zvířat, která se často spojují s jinými kytovci a dokonce s predátory jako jsou tuňáci, ale význam tohoto chování není jasný.

Delfín kamerunský(Sotalia teuszii)
Delfín kamerunský dosahuje délky asi 2,3-2,8 metrů a hmotnosti kolem 265 kg. Plave pomalu a živí se hlavně rybami, které jsou v hejnech. mÁ 27-38 zubů v každé polovině čelisti. Tvoří početné skupiny, ve kterých je až 25 jedinců. Je břidlicově šedý se světlou spodní částí těla. Protože pochází z různých částí světa, má i odlišnou barvu. Z Indického oceánu je tento druh větší, tmavší a i s modročenými skvrnami. Druh z Číny je menší, zbarvený do růžova s šedými skvrnami kolem hlavy a očí a hřbetní ploutev nemají na zadním kocni zakřivenou. Obývá mělké pobřežní vody, oblasto korálových útesů, mangrovové močály, ústí řek a řeky.
Delfín indočínský
Delfín indočínský má na sobě zajímavý hrb. Je výrazný u zvířat, která žijí v západní Indonésii. Mláďatům začne růst až později.
Delfín pruhovaný(Stenella coeruleoalba)
Delfín pruhovaný(mexický) je hojně rozšířený druh delfína a vyhinutí mu nehrozí, je jen závislý na ochraně. Dosahuje délky až 2,5 metrů a hmotnosti okolo 100 kg. N hřbetě je modrošedý a na břiše bílý. Po stranách se táhne černý pruh, který se před očima rozvětvuje směrem k břišní ploutvy. Čelist má plochou a krátkou. Často se sdružuje do stád po stovkách jedinců, občas jsou k vidění stáda až po 3000 zvířat. Rádi skotačí kolem lodí, kde vyskakují vysoko nad hladinu. Občas má sklony k panice, a proto často celá stáda uvíznou na mělčinách.
Doba březosti se pohybuje kolem 12 měsíců, poté se narodí jedno mládě, které matka kojí asi 8 měsíců.
Delfín pruhovaný žije v oblastech s proměnlivou teplotou vody, potápí se až do hloubek 200 m a loví malé ryby a olihně. Má 40-55 ostře zašpičatělých zubů v každé polovině čelisti.

je velmi čilý, dovede akrobatické skoky a vývrtky s širokou paletou různých možností. Je sice poměrně běžný, ale jeho početnost v posledních letech poklesla. Drasticky se snížili populace ve Středozemním moři na začátku devadesátých let minulého století v důsledku infekce paramyxoviry.
Stáda 50-500 delfínů pruhovaných se prohánějí po způsobu surfařů v oceánech a mohou se shromažďovat až po tisících, vyskakují do značné výšky a pískají, aby se udrželi ve styku. Surfují i na tlakových vlnách těsně před velkými kytovci a loďmi, zvláště ve Středozemním moři a v Atlantském oceánu.

Delfín kapverdský
Delfín kapverdský hrabe do písčitého mořského dna zobákem, až se celá hlava zanoří do písku. Používá též různé techniky k chytání ryb, olihní a jiné potravy povrchové vodní vrstvy i ze středních hloubek. Má 32-42 zubů v každé polovině čelistí. Shlukuje se do stád až o patnácti jedincích poblíž břehů, a tato stáda se mohou shromažďovat do velkých seskupení při následování sezonně se vyskytující potravy. Novorozená mláďata stějně jako novorozenci delfína mexického nemají skvrny. Skvrnění se vyvíjí s věkem, začíná na bříše a rozšíří se pak během několika let na boky a na hřbet.
Výskyt tmavých skvrn a kreseb se u některých skvrnitých druhů delfínů, včetně delfína kapverdského a mexického, může zvyšovat s věkem, ale také se různí podle prostředí. Tyto znaky jsou obecně méně vyznačené ve skupině druhů oceánských. U populací, které žijí poblíž pobřeží, však může být skvrnění tak silné, že jsou výraznější než barvitost podkladu.































